Smáli se ještě druhý den, když opouštěli Balmennu. Cestou se stavili ještě na nákupech, protože byli varováni, že horách může být už pořádná zima - koneckonců, začínal říjen. Alyssa tedy sbalila Stříbrosvit do torny a vyměnila ho za tmavohnědý vlněný přehoz s dlouhou kápí. Dokonce i Elara si nechala poradit a pořídila si pořádné teplé oblečení v nenápadných barvách - jen na sukni, kterou oblékala přes kožené kalhoty, byla vyšitá velká žlutá kytka. Ale jak zkonstatovala Neirin, nebyla by to Elarka, aby neměla aspoň něco ujetého.
Pozornost věnovali také zbraním. Přechod přes hory nebyl zdaleka bezpečný, i když nájezdné tlupy skřetů se prý jen zřídka odváží na skupinu tak početnou a dobře vyzbrojenou.

Z města vyjeli západní branou. První dny cesty ubíhaly rychle, díky svým novým čtyřnohým přátelům míle jenom mizely. Na druhé straně jim jízda na koňském hřbetě přinášela zpočátku taky značné obtíže. Nikdo z přátel nebyl uvyklý na dlouhé doby v sedle a po prvních hodinách je všecko bolelo. Nasednout ráno bylo skutečným utrpením, obzvláště sedací svaly si značně stěžovaly. Nejvíc nadával Barundin, který to s poníkem moc neuměl a natřásal se tak opravdu důkladně.
Navíc soužití se zvířaty nebylo bez obtíží. Všudypřítomný koňský pach se jim zažral do věcí, všechno jím bylo načichlé. Taky Pšouk dělal čest svému jménu. Flagg pronesl polohlasně nějaké přirovnání k Barundinovým ponožkám a Neirin po něm vrhla jedovatý pohled. Sama měla v tomto ohledu štěstí. Jak se ostatním svěřila, před lety přišla při nějaké alchymistické nehodě o čich. Byla tak trpaslíkovi vskutku ideální partnerkou.

Třetí den projeli Hůrkou, poslední větší vesnicí před horami. Cesta se tu zúžila a terén se začal zvedat. Kromě občasného lovce nebo pastevce nepotkávali už mnoho lidí.
Další den putovali zcela osaměle, až k večeru před sebou uviděli malé stádečko ovcí provázené štěkajícím psem a starším ovčákem. Byl to velký chlap s tesákem u pasu a důkladnou, sukovitou holí v ruce.
"Dobrý den, pane," vyjela Elara dopředu a pozdravila muže se svým typickým úsměvem někoho-jako-jste-vy-jsem-celý-život-toužila-poznat.
"´Brej večír, slečno," odvětil ovčák zdvořile, ale hůl svíral pevně a oči měl ostražité.
"Promiňte, ale cestujeme tady s přáteli přes hory, do Ibaru. Prý se tu krajem potulují skřeti, nevíte o tom něco?"
"Bodejť bych nevěděl! Ty potvory v kraji poslední dobou pořádně řádí. Mýho souseda před tejdnem zabili, sbírali jsme ho po kusech…" odpověděl ovčák a tvář se mu stála zřejmou bolestí, "…tři děcka po něm zbyly a mladá žena."
"Ale to…to je strašný!" zajíkla se elfka.
"Je nám to opravdu líto, cítíme s vámi," dodala Neirin, která pobídla Margaretku a zastavila se vedle Elary. "Snad vás ale potěší, že vezeme do Ibaru zprávu balmennského vévody, která se týká právě skřetích nájezdů. Je čas, aby se s tím začalo něco dělat!"
"V tom případě ať vás všichni bohové hor provázejí!" zvolal pastýř a uctivě smekl klobouk. "Na tuhle zprávu čekáme v kraji už dlouho. Velcí páni se obvykle nestarají o to, co se děje v horských dědinách - aspoň dotud ne, dokud jejich ženám nezačne docházet vlna k pletení."
Poutníci se po sobě rozpačitě podívali. Věděli - nebo přinejmenším většina z nich - že má ovčák pravdu.
"Jestli si chcete dnes v noci dobře odpočinout, dejte se touto cestou," ukázal muž na úzkou stezku, která vedla vpravo od nich příkře vzhůru. "Dojdete do vesnice Pod Skálou. Je tam hospoda a taky nějaký obchod, kdybyste potřebovali doplnit zásoby." S tím se s nimi rozloučil, hvízdl na psa a za chvíli zmizel za kopcem.

Dobrodruhové dali na jeho radu a o hodinu později dorazili do vesničky přilepené pod horským masivem, který se jako štít tyčil nad ní.
Hospoda byla malá, ale čistá, jídlo prosté a dobré. Vesničané byli taky takoví - jednodušší a nezbytní. Žili z toho, co dokázali vyrvat kamenité zemi, a dovedli být stejně tvrdí jako hory, v nichž žili. Útoky skřetů na ně přesto zřejmě těžce doléhali, protože všichni chodili ozbrojeni a po soumraku vrhali opatrné pohledy do stínů okolních hor. Vzduch byl cítit strachem.

Alyssa zaťala zuby. Ještě před pár dny považovala jejich úkol doručit dopis za nepodstatný, za pouhou záminku k výletu do provinčního Ibaru. Prostě někde v horách jsou skřeti - no tak, ať jsou. teprve teď, když viděla ztrápené pohledy těchhle lidí, uvědomila si, o jak moc tu jde. O lidské životy, o jejich důstojnost, o jejich existenci. O to, aby děti nemusely vyrůstat bez rodičů…polkla. Ozvala se v ní dávná nenávist ke skřetům, kteří ji připravili o vlastní dětství. A taky k těm, v jejichž moci bylo něco s tím udělat, a kterým v tom bránila jenom jejich lhostejnost. Ne, pomyslela si, tady už žádné dítě neprojde tím, čím jsem musela projít já…ne, dokud dýchám.

***

Neirin, snad aby odlehčila tíživé atmosféře, kterou všichni pociťovali, nebo snad proto, že už to nemohla déle vydržet, vybrala si právě tento večer, aby ostatním ozřejmila, o co že to byla její torna od Balmenny těžší.
"Barundine," odlovila trpaslíka po večeři s tváří zčervenalou a očima rozzářenýma. "Víš, já…chtěla jsem ti dát tohle, za to, že jsi takový statečný válečník a…a tak vůbec," došla jí s dechem i slova. Podala překvapenému válečníkovi podlouhlý balíček. Převzal jej opatrně, jakoby se ho bál i dotknout. Všichni zvědavě přihlíželi, když odstranil měkkou látku, ve které byl dárek zabalený, a dostal se ke skříňce z tmavého dřeva uvnitř.
"Co to probohy je?" ptal se Flagg, když Barundin odklopil víko a ukázala se řada podivných lahviček, kelímků a hadříků.
"To je Zlatomečounova sada na údržbu válečného kladiva!" vyhrkl trpaslík a očička se mu rozsvítila.
"Podívejte! To je láhev s prvotřídní leštěnkou pro stříbřitý svit čepele a mořidlo na násadu a extralepící tmel a supersavá kůže z pravé přední nohy tura kamenského!" ukazoval na jednotlivé misky nadšeně. "Tuhle sadu jsem si přál už jako malej svišť! Neirinko!" zvolal a úplně vyvedený z míry dočista zapomněl na přirozenou trpasličí zdrženlivost. Chytil gnómku kolem pasu, zvedl ji do vzduchu a vlepil jí pusu, až to mlasklo.
Flagg, Alyssa a Elara hleděli bezmála s otevřenými ústy na celou scénu, ale než mohl kdokoliv z nich cokoliv poznamenat, Barundin jako vzácný poklad sevřel skříňku se soupravou, chytil Neirin za ruku a oba vyšli ven, zřejmě na procházku. Alyssa si pomyslela, že by nechtěla být v kůži skřeta, který by se jim teď zkusil postavit do cesty.

Druhý den hraničářku vzbudilo vycházející slunce, které jí úzkým oknem svítilo do tvář. Natáhla se, aby přivřela okenici, nechtělo se jí totiž ještě vstávat. Okno vedlo přímo na vesnické náměstí a ve chvíli, kdy vyhlédla ven, všimla si, že se dveře hostince pod ní otvírají a z nich se nenápadně krade ven malá postava. S překvapením poznala, že je to jejich trpaslík, kdo se tak časně plíží ven. Když se pak na krátkých nožkách cílevědomě rozběhl přes ulici, na místo, kde právě rozbalovalo své stánky těch pár trhovců, kteří udrželi svoji živnost tady Pod Skálou, musela se smát. Pohlédla směrem k ještě spící Neirin a s úsměvem se zavrtala zpět do vyhřátého doupěte pod dekou. Musí přece nechat Barundinovi trochu času.

Asi o tři čtvrti hodiny později seděli už všichni u snídaně - všichni, až na trpaslíka.
"Neviděl někdo z vás dneska Barundina?" ptala se malá čarodějka ustaraně. Všichni vrtěli hlavami, Alyssa s tím nejnevinnějším výrazem, na který se zmohla. Gnómka se na ni podezřívavě zahledla, ale než mohla cokoliv poznamenat, vrazil hledaný do lokálu. Zarazil se, když je viděl sedět společně u stolu, a ruce strčil bleskurychle za záda.
"Ehm…" vypravil ze sebe velmi výmluvné citoslovce.
Alyssa s Elarou, která byla co se vztahových záležitostí týče dost bystrá, se zvedly a strčily do Flagga, kterému naopak nedocházelo nikdy nic. Společně pak zmizeli za dveřmi, které vedly ke schodišti do patra, a nechali zamilovaný párek o samotě…o samotě, ale ne zcela v soukromí.
"Tohle si přece nemůžeme nechat ujít!" zašeptal půlelf naléhavě a přitiskl ucho ke dveřím. Dívky chvíli váhaly, nakonec ale zvědavost převážila nad výčitkami svědomí. Elara se přikrčila vedle Flagga a Alyssa obsadila klíčovou dírku.
Viděla Barundina, jak zrovna předává gnómce výsledek svého ranního výsadku: malý, kožený váček a - světe zboř se - velkou kytici trochu pomačkaných horských květů.
"On jí dal kytku!" vyhrkla hraničářka ke svým dvěma druhům, kteří pochopitelně nic neviděli. Flagg jenom zalapal po dechu, za to Elara úplně zapomněla na opatrnost, rozesmála se nahlas a zařvala:
"Jetel! Je to jetel?!"
To už bylo moc. Půlelf i hraničářka odpadli a všichni tři se svíjeli smíchy opření jeden o druhého a o dveře.
Vtom jim tato opora zmizela pod rukama a vzápětí se už váleli po zemi na jedné hromadě. Když zdvihli oči, uviděli nad sebou rozkročeného Barundina s vlajícím vousem, jako jakéhosi zvrhlého anděla pomsty. Za ním stála Neirin s kytkou v ruce a tváří zrudlou studem a vztekem.
"To se teda nedělá, víte?!" řekla vyčítavě ležící trojici, která se kromě lapání po dechu nezmohla na nic jiného. Proběhla kolem nich ke schodům a zmizela v patře.
Trpaslík po nich vrhl ještě jeden zničující pohled a rozběhl se za ní.
Elara, Flagg a Alyssa se zvedali ze země a rozpačitě po sobě koukali.
"Asi jsme to přehnali, co?" pípla elfka po chvíli.