Alyssa utíkala lesem plnou rychlostí. Větve jí šlehaly přes obličej a ruce, kterými rozhrnovala porost před sebou, očima se snažila proniknout mezi stromy a stále sledovat ptačí siluetu na obloze. Za sebou slyšela praskání větví a oddechování svých přátel, Barundin dusal v těžkých botách, až se země otřásala, Flagg mezi nádechy nadával na magii, orly a svět všeobecně.

Byl to dlouhý běh. Nebýt zvyklá na dlouhá pronásledování raněné zvěře, na nekonečná cvičení, která většinou zahrnovala několikakilometrové závody v Zelených kopcích včetně slézání skal a brodění řek, nebyla by hraničářka na takovou dálku vydržela s dechem. I tak jí pramínky potu stékaly do očí a v nedávno raněném boku bolestivě píchalo.
Teprve po asi šesti kilometrech zuřivého úprku se Alysse zazdálo, že orel pomalu klesá. A neřídl taky ten les? O chvíli později už to bylo jasné. Rozprostírala se tam mýtina, malá světlina uprostřed lesů. Dívka se zarazila mezi posledními stromy, ale pak si uvědomila, že je vlastně stále neviditelná. Vyšla tedy přímo na louku.
Na opačném konci mýtinky viděla hrubý přístřešek, postavený z pár větví a zadní stranou opřený o strom.
"Jestli je ten kluk ještě naživu, tak bude nejspíš tam," pomyslela si.
Několik metrů od něj stálo pět postav. Jedna z nich byla žena v tmavozeleném plášti. Za pasem viděla hraničářka jílec simitaru, v jedné ruce svírala dlouhou hůl a na koženém chrániči na druhé ruce seděl orel. Měla pásku přes oko a dlouhé tmavé vlasy stažené koženou čelenkou. Byla ještě mladá, sotva o pár let starší než Alyssa. Vypadala jako hraničářka nebo spíš druidka, vzhledem ke způsobu, jakým ji dravec poslouchal.
Kolem ní stáli tři muži, podle hrubých, bezcitných tváří nejspíš zloději nebo nájemní vrazi. Jeden měl zrzavé rozcuchané vlasy, druhý velký červený nos, třetí, který z nich vypadal nejchytřeji, byl zřejmě jejich vůdcem. Poslední, ale rozhodně ne zanedbatelnou postavou na mýtince byl obrovitý půlork.
Žena a vůdce trojice se evidentně hádali. Muž šermoval rukou směrem k přístřešku, žena stiskla jílec své zbraně a muž vrtěl hlavou.
"Ona ho chce zabít!" blesklo Alysse hlavou. Tiše skupinku obešla a vklouzla do chatrče. Ležely tam nedbale naházené torny a v protějším koutě, svázaný jako pytel sena, mladý Halmir. V ústech měl vervaný kus špinavého hadru a byl očividně vyděšený k smrti. Obličej měl samou modřinu, rty popraskané a oči lesklé horečkou, ale žil, a to bylo hlavní.
Dívka opatrně vyhlédla z přístřešku. Hádka muže a druidky dostoupila vrcholu. Oba zvýšili hlas tak, že dokázala rozeznat jednotlivá slova.
"Dělej si, co chceš, Rallo!" říkal právě onen člověk. "Ale povídám ti - jestli po nás půjde celá armáda tohohle zatraceného království, podříznu ti krk vlastním tupým nožem!"
"Sklapni, kápo!" odsekla druidka neméně rozlíceně. "Platím tě, a dobře tě platím, takže mi přestaň říkat, co mám dělat! Já se chci pomstít, rozumíš!"
Muž rozhodil ruce, žena vytasila simitar a rozešla se směrem k chatrči. Bylo jasné, že chce Halmira zabít.

Alyssa naprázdno polkla. Měla strach. Souboj s druidkou bude pro ni nerovný i přes to, že hraničářka měla na své straně moment překvapení.
V prudkém odpoledním slunci viděla jasně každou drobnou vrásku na ženině tváři, každý pohyb tmavých vlasů, každý sluneční paprsek odražený od čepele její zbraně. Orel poletoval vedle ní a při pohledu na to hrdé zvíře ucítila dívka prudký příval vzteku. Takový nádherný pták přece patří na oblohu, a ne sloužit za hračku nějakému člověku! A druidové, stejně jako hraničáři mají přece přírodu ctít a chránit, ne její síly zneužívat! Mají brát tu nádheru vzduchu, vody a půdy jako to nejvzácnější a jejich pochopením a souzněním s nimi pomáhat lidem! Tak ji to učil Rhenn a tyto zákony měla vrostlé hluboko v sobě. A každým nádechem cítila hněv lesa nad touhle druidkou, která zneužívala jeho síly ke svým temným účelům. Třebaže tedy Alyssa věděla, že proti ní téměř nemá šanci, sevřela pevně jílec svého meče a postavila se mezi vstup a polomrtvého chlapce vzdadu. Má-li to být její poslední boj, bude stát za to! Řeku nezastavíš!

Druidce zbývalo k přístřešku posledních dvacet kroků. Dívka stála připravená, každý sval v pohotovosti, v mysli se strach mísil se vztekem a odhodláním, když tu náhle…
"Alysso!" ozval se zezadu naléhavý šepot, "Alysso, jsem tady!"
Byl to Flaggův hlas a dívkou projela vlna vděčného tepla. Úplně zapomněla, že není sama, že její přátelé musejí být poblíž.
A téměř ve stejné chvíli začali z protější strany palouku létat šípy.

Jeden zasáhl druidku do ramene, jiný do nohy. Otočila se ve směru útoku a hraničářka se musela rozhodnout okamžitě. Skočila k chlapci a zvedla ho. Při prvním dotyku se zrušilo kouzlo neviditelnosti, které ji do té doby chránilo. Kluk vyjekl překvapením a strachem, ale jeho výkřik zdusil roubík v ústech.
"Flaggu, jdeme!" zavelela, přehodila si chlapce přes rameno a vyrazila z chatrče východem, který právě vyrobila.
Dospívající hoch byl pro dvacetiletou lidskou dívku pořádným břemenem. Dokázala uběhnout jen pár desítek metrů. Složila ho na zem a spolu s Flaggem, který běžel za ní, mu přeřezali pouta. Kluk byl dezorientovaný, nic nechápal a slepě se bránil.
"Přišli jsme ti pomoct! Halmire!" Chytila ho za ramena a zatřásla jím. Zvuk vlastního jména ho zřejmě trochu vzpamatoval.
Kousek za nimi zavřískl orel. Hraničářka s půlelfem byli hned na nohou a ohlíželi se zpátky. Druidka, krvácející z několika ran, zaklonila hlavu a zavřela oči. Vzápětí se dravec rozletěl přímo za nimi.
"Poslala ho na nás!" vykřikla Alyssa. Založila šíp, i když se jí z duše protivilo střílet na to nádherné zvíře.
V tom ale druidku zasáhly další střely. Jedna, druhá, třetí…klesla k zemi. Na okamžik měla hraničářka dojem, jako by se žena před dopadem na chvilku rozmazala a něco zůstalo ve vzduchu těsně nad ní. Orel vydal další hlasitý skřek a rozletěl se přímo vzhůru, na otevřenou oblohu.

Tři muži a půlork se rozběhli směrem, odkud přišla střelba. Bylo to zvláštní, ale Alysse se zdálo, jakoby z lesa šlo mnohem více zvuků, než mohli nadělat její přátelé. Až později zjistila, že to Nelmegil a Elara kouzlem vyvolali iluzi, že je jich v lese poschováváno víc. Byl to dobrý trik, protože zloději se zprvu neodvážili zaútočit. Když ale druidka padla a iluzní kouzlo pominulo, bylo jim jasné, že jejich jedinou šancí je zbavit se svědků. Jinak by se totiž v celém království stali psanci. Ve složité situaci jim totiž uniklo, že mají část nepřátel v zádech a že byl mladý Halmir osvobozen.

Muži tedy zmizeli v lese, pronásledovali Barundina a ostatní. Planina náhle ztichla.
"To bylo o fous," poznamenal suše Flagg. Alyssa měla sto chutí ho obejmout. Nezapomněla ještě na pocit úlevy, který pocítila, když na ni zavolal. Teď na to ale nebyl čas, museli především pomoct svým druhům, kteří teď někde v lese čelí útoku.
"Zůstaň s klukem tady! Půjdu jim pomoct!"
Ani nečekala na souhlas a s lukem v ruce se rozběhla směrem, kterým zmizeli najatí vrazi. Nemusela utíkat daleko. Barundin, Nelmegil a obě dívky se zřejmě stáhli jen pár set metrů, pak se prudce otočili a zaútočili na své pronásledovatele. Měli tak na své straně moment překvapení, který dokonale využili. Trpaslík odvážně čelil obrovitému půlorkovi, a tato scéna jako vystřižená z Davida a Goliáše byla jednou z těch, na které se nezapomíná.
S Alyssou, která přiběhla zezadu a stihla vypálit dobře tři šípy, než si jí protivníci vůbec začali všímat, měli dobrodruhové mírnou početní převahu. I tak byl boj krutý. Nelmegil si mohl plíce vyzpívat svojí posilující melodií, Elara s Neirin metaly jedno kouzlo za druhým a když jim došla, střílely z luků a kuší. Barundin se mohutně rozháněl svým kladivem se stále vzteklejším "Ugáááá!" při rozmachu a spokojeném "Krleš!" při zásahu.
Nakonec zvítězili. Nějaký ten šrám si ovšem odnesli všichni. Nejhůř tentokrát dopadla Neirin s ošklivou ránou v rameni a šipkou z kuše v noze. Ztratila hodně krve a byla bledá, což v kontrastu s jejími rudými vlasy působilo dost hrůzyplně. Barundin ji zpět na mýtinu donesl, i když by sám potřeboval několik záplat. Patřil ovšem k tomu druhu trpasličích válečníků, kteří padnou jedině mrtví.

Vrátili se tedy na louku, kde je očekával Flagg společně s Halmirem. Tělo druidky leželo opodál nikým nepovšimnuté.
"Nelmegile!" zavolal Halmir, když se na mýtině objevila vysoká postava elfa, a nejistým krokem se k němu rozběhl. Bard byl jediný, koho tu chlapec znal. Chytil ho kolem krku a přitiskl k sobě. Při téhle dojemné scéně a pod vlivem elfova poměrně schopného jednání v boji byla Alyssa ochotna vzít ho na milost. Možná přece jenom není tak špatný…
Nelmegil se po chvilce odtáhl, usmál se pyšně, pohodil vlnitými vlasy a prohlásil:
"Mohl jste přeci vědět, mladý pane Halmire, že vás já přijdu zachránit. Cožpak se nějaká druidka a zlotřilí lidé mohou rovnat Gildoru Aldarionu Nelmegilovi, pěvci a válečníku z Taurionu?"