Zbytek noci už naštěstí proběhl klidně, a tak kolem poledne následujícího dne procházeli Hradiskem. Zastavili se na oběd v místní hospůdce. Klobásky tam měli skutečně výborné a pivo taky, i když Neirin si dala bezinkovou šťávu a vrhala přitom na Barundina ošklivé pohledy. Vrchní se dobrodruhům svěřil, že v poslední době dochází v okolí hradiska k mnoha útokům divokých zvířat. Medvědi, vlci, draví ptáci bez zjevných důvodů napadali každého, kdo se odvážil osaměle za hradby. Také se prý po okolí pohybují divní cizí lidé…

Na hrad už to bylo jen pár mil. Bylo to důstojné, staré sídlo s důkladnou bránou a věží v každém rohu. O co však působil hrad reprezentativněji, o to méně důvěryhodně vypadaly stráže. Dva znudění chlapíci ve středních letech se opírali o halapartnu. Když poznali Nelmegila, postavili se do něčeho, co by se s oběma očima zavřenýma dalo snad možná nazvat pozorem. Barundin, dlouholetý voják, jen nevěřícně kroutil hlavou.
Elf je dovedl do sálu v jedné z věží. Byla to jednoduše, ale elegantně zařízená místnost, které dominoval kulatý stůl s deskou z leštěného dubu. Nelmegil je vyzval k usednutí a odešel pro pána domu.

Vévoda Sebastian byl od pohledu bývalý voják. Působil takovým tím mírně rozkynutým dojmem člověka, který býval silný a svalnatý, ale s přibývajícím věkem a pohodlným způsobem života se svaly pomalu změnily v tuk. Držení těla povolilo a vlasů ubylo, ale oči, šedé jako ostří meče, se dívaly chytře a zpříma. Když promluvil, bylo jasné, že byl zvyklý udílet rozkazy. Hlas měl znělý a mluvil jasně a stručně - naprostý opak Nelmegila, který snad nedokázal vyslovit větu bez krucánků.
"Jsem velmi rád, že jste přišli," prohlásil zdvořile. "Jak vám můj služebník již jistě sdělil, potřebuji opravdu velmi zoufale pomoc."
Při slově "služebník" si Alyssa musela nenápadně zakrýt ústa rukou, aby zakryla smích. Nelmegil o sobě mluvil jako o vévodově "pravé ruce".
"Ano, váš bard mluvil snad o únosu…" obrátil se k vévodovi Flagg a vrhl po hraničářce varovný pohled. Její pobavení mu zřejmě neušlo.
Vévoda vstal, opřel se rukou o římsu nad krbem a tichým hlasem začal vypravovat:
"Můj syn - Halmir - je mé jediné dítě. Předpokládám, že jsem mu možná…povoloval trochu moc. Chlapci bylo…je…teprve třináct, ale vášnivě miluje honbu. Přísně jsem mu zakázal, aby vyjížděl na lov sám, ale znáte děti v tomto věku," pokrčil rameny. "Před týdnem se brzy ráno vykradl z domu a odjel jen za doprovodu svého podkoního. Zjistili jsme to až při snídani. Když se nevrátili do večeře, nechali jsme je hledat."
"A?" pobídl Barundin netrpělivě.
"Podkoního jsme našli několik mil odtud se šípem v krku. Druhý den se vrátil Halmirův kůň, uštvaný a bez jezdce. Po synovi jako by se propadla zem."
"Nějaká žádost o výkupné?"
"Dosud ne."
"Měl by někdo důvod se vám mstít?" otázala se Alyssa.
Vévoda zavrtěl hlavou. "Býval jsem voják, takže pochopitelně nějaké nepřátele jistě mám, ale v civilu jsem už roky. Navíc nejsem odtud, pocházím z Ibaru."
"Z Ibaru?" otázal se prudce Flagg.
"Ano, pane. Narodil jsem se tam a prožil tam mládí, na tomto sídle bydlím asi dvacet let."
"Neznal jste náhodou jistého pana Martena?" ptal se půlelf naléhavě.
"Ale jistě! Býval vojákem jako já, později se stal, myslím, výběrčím daní. Vy ho snad znáte?" zahleděl se pátravě Flaggovi do tváře.
"Znával jsem ho…ano…to už jsou roky," zakoktal se trochu půlelf. Barundin ho pod stolem nakopl. "Každopádně to teď není důležité," dokončil rychle.
"Ano…tedy, pomůžete mi? Najdete mi syna?" zeptal se vévoda napjatým hlasem.
Dobrodruzi si vyměnili pohledy. Nebylo o čem debatovat.
"Samozřejmě."

Slíbil každému z přátel padesát zlatých. Flagg taky přišel s výborným nápadem říct si o koně. Barundin sice bručel, že ho na takovou potvoru nikdo nedostane, nakonec ho ale umluvili s tím, že on a Neirin dostanou poníky. Cestování pak bude mnohem snazší. Vévoda souhlasil, byl by jim sehnal snad i modré z nebe, když byli ochotni jeho dítě hledat. Dal jim i popis mladého Halmira - vysoký, hubený kluk se světle hnědými vlasy a zelenýma očima. Na krku na řetízku prý nosil rodový prsten s modrým kamenem.
"Vyrazíme ráno," zakončil celou poradu Barundin.

Vévoda je ubytoval v druhé věži. Elara, Neirin a Alyssa se dělily o jeden pokoj, Flagg, Barundin a k jejich velkému nadšení Nelmegil sdíleli druhý. Ještě pozdě večer potkala hraničářka trpaslíka s půlelfem, jak sedí vztekle na schodech a čekají, až ukecaný elf usne.
Stráže u brány se vystřídaly, ale ani noční hlídka nepůsobila právě schopným dojmem.

Pozdě v noci se u brány strhnul nějaký povyk. Alyssa s Neirin se probudily skoro ve stejnou chvíli.
"Myslíš, že se ještě někdy v životě v klidu vyspíme?" otázala se hraničářka. Neirin jenom znechuceně zavrtěla hlavou. Šťouchly do Elary, která spala jako dřevo a vyhrnuly se ven.
Na schodišti potkali Barundina a Flagga, který strhl ze zdi pochodeň a běžel v čele.
Brána byla otevřená dokořán a před ní v hloučku stáli zmatení strážní. Z druhé věže právě přibíhal vévoda Sebastian.
"Co se to tady sakra děje?" zařval Barundin. Ustrašení strážní se rozestoupili, takže se očím dobrodruhů objevil výhled na dřevěnou bránu. V ní byl zabodnutý šíp a k jeho dříku uvázaný kus papíru.
"Kde se to tu vzalo?" vyštěkl trpaslík na nejbližšího strážného.
"Vystřelili to z luku!" zablekotal vyjeveně muž.
"Tak to by mě nenapadlo! U navoněných elfích spoďárů, postavte se do pozoru, chlape! Kdo to vystřelil? Kdy? Odkud?!"
"Z druhé strany příkopu, pane!" zasalutoval ubohý voják. "Než jsme otevřeli bránu, střelec zmizel."
"Já jsem ho asi viděla," vmísila se do hovoru Elara. "Když jsem se večer byla projít po hradbách, viděla jsem někoho chodit podél lesa. Myslela jsem, že je to nějaký zpozdilý lovec nebo tak…"
"Podíváme se, co nám vlastně píšou," poznamenala Alysa, odstrčila strážného z cesty a strhla lístek ze dveří. Byl to kus pergamenu a na něm krátký vzkaz, napsaný hrubým písmem, ale bez chyb.